Obhajovat Šrámkův překlad, svého času českými filology odmítnutý, dnes již na základní rovině není třeba. Skvělým způsobem tak učinil Petr Peňáz ve své recenzi na Šrámkovu Odysseiu.¹ Ukázal v ní, že chápeme-li překlad nikoli jako mechanické převádění původních básnických forem z jednoho jazyka do druhého, nýbrž jako tvůrčí hledání způsobů, jak v jiném jazyce a kulturním kontextu dosáhnout adekvátního estetického účinku, je Šrámkův Homér přímo prototypem překladu. Zatímco Karel Svoboda ve své recenzi v  Listech filologických 68 (1941) vytýkal Šrámkovi mimo jiné vypouštění epitet, zavádění nových metafor a přehnanou dramatičnost narušující „homérský klid“, Peňáz právě všechny tyto prvky pokládá za silné stránky Šrámkova překladu (s. 175):

„Představa, že text bude nejlépe vystižen, bude-li např. zachován počet slov nebo počet vedlejších vět, je dnes naštěstí už antikvována. Totéž platí i o vystižení psychologického efektu, metrické stavby a bojím se, že také o vystižení homérského klidu. Homérský klid může být vyvolán tam, kde k němu existuje dispozice u čtenářů samotných; není-li z objektivních příčin taková dispozice dána, je zbytečné opakovat epiteta a scény – může to v čtenáři vyvolat v horším případě pocity neurotické namísto klidových.“

Můj vlastní pohled na koncepci překladu je o něco méně radikální. Jelikož mým hlavním zaměřením není antická literatura, nýbrž náboženství a myšlení, jsem zvyklý na to, že při překladu nemusí být podstatné jen zprostředkování estetického účinku, ale také širšího světa, do nějž byl původní text zasazen. Na rozdíl od Petra Peňáze si proto nemyslím, že by adaptivní překlady byly vždy vhodnější než překlady receptivní. Obě pojetí vnímám spíše jako odlišné strategie, které si nijak nekonkurují. První konfrontuje čtenáře s jemu cizím dávným světem a předkládá mu nezvyklé obrazy a básnické formy, přičemž by ovšem zároveň měla hledat způsoby, jak je dnešní době alespoň trochu přiblížit. Druhá postupuje opačně, vychází z moderního světa a snaží se mu stará literární díla v mezích možnosti přizpůsobit. Dokonalým zosobněním prvního přístupu je v mých očích Vaňorného překlad, kterému se klíčové rysy homérského světa podařilo zachytit v mimořádně vysoké míře. Jeho překlad je obsahově přesný, dokonale prostředkuje homérskou formulaičnost, přitom se však neostýchá Homéra oživit některými moderními prvky (např. expresivností či občasným psychologizováním), které novodobému čtenáři homérský svět přece jen v něčem přibližují. Přesto zároveň není pochyb, že pro řadu čtenářů bude archaičnost Vaňorného překladu silně odcizující, a právě pro ně může Šrámek představovat o poznání přijatelnější přístupovou cestu k homérskému světu. Pro mne coby akademika bude vždy na prvním místě Vaňorný, jsem však rád, že vedle toho existuje překlad Šrámkův.

Jelikož má Šrámkův překlad jiný cíl než překlady filologické, je zbytečné mu vyčítat, v čem všem se od řeckého Homéra odchyluje. Podstatnější otázkou je, zda jeho odchylky dosahují správného uměleckého účinku. Ve zbytku své recenze se tímto způsobem pokusím alespoň namátkou podívat na některé příklady. Jedním z nápadných rysů Šrámkova překladu, který mu kritici vytýkali již v případě Odysseie, je výrazné omezení formulaičnosti. Zatímco u Vaňorného jsou zřetelně patrné jednotlivé orální formulky, z nichž Homér své básně z velké části skládal, Šrámek se o jejich zachycení nijak soustavně nepokouší. Epiteta často vypouští, a pokud je ponechává, pak oslabuje jejich formulaický ráz. Výhody podobného přístupu jsou zjevné: Šrámek díky němu dokáže neustále nově oživovat obraznou dimenzi všech formulek, která z pohledu dnešního čtenáře formulaickou standardizací ztrácí na síle. Vaňorného „jim naproti, podoben lvovi, vyrazil Átreův syn“ (XI,129–130) možná na první poslech nezní špatně, ale Šrámkovo „v tu chvíli se už přiřítil jako lev Atreův syn“ působí na běžného posluchače přece jen o poznání živěji. Někdy je Šrámkova verze dokonce věcně přesnější, např. když Ἔρις ... πολύστονος v XI,73 překládá krásným „Eris, jež slyší ráda bolestné stony“, zatímco Vaňorný se ve snaze o dodržení formulaičnosti musel uchýlit k mnohem méně výstižnému překladu „žalostný Svár“ (na druhou stranu ovšem nechápu, proč Šrámek „Svár“ nahradil nesrozumitelnou postavou Eridy).

V některých případech se Šrámek nezdráhá formulaičnost přídomku rozbít a přeložit jej způsobem záměrně neformulaickým, který textu dodá novou dimenzi. Takto např. v XI,401 proti Vaňorného „Odysseus oštěpem slavný tam osaměl“ stojí u Šrámka „a teď tu stál sám Odysseus s oštěpem svým“, což sice naprosto neodpovídá standardizovanému přídomku δουρὶ κλυτός (v XI,396 jej Šrámek věrně překládá „oštěpník slavný“), výsledný obraz je však velmi poeticky působivý a plně chápu, že v jeho zájmu stálo za to původní formulku obětovat. Dlužno ovšem říci, že v některých případech by Šrámek při takovéto „deformulaizaci“ epitet měl být přece jen opatrnější. Když např. v pátém zpěvu raněná Afrodíté přichází k matce Dióně „fňukat na rameno“, uvozuje básník její promluvu slovy: τὴν δ’ ἠμείβετ’ ἔπειτα φιλομμειδὴς Ἀφροδίτη (V,375). Šrámkův překlad „Kypris jí odpovídala, sladce se usmívajíc“ je zde jednoznačně chybný: plačící Afrodíté se v dané situaci usmívala jen stěží. Tutéž chybu mimochodem dělá i Mertlík („S úsměvem Afrodíté jí na to zas odpovídala“); jedině Vaňorného „úsměvná Afrodíté“ je správným přetlumočením bohynina obecného přídomku, jenž v naší pasáži představuje záměrně kontrastní pozadí k Afrodítině humorně hysterickému výstupu. Pokud Šrámkovi podobný překlad připadal málo srozumitelný, měl přídomek raději úplně vynechat.

Oblíbeným Šrámkovým postupem je substituce obrazů. Šrámek je zcela legitimně přesvědčen, že podstatný není obraz sám, nýbrž jeho účinek, a proto se neostýchá obrazy upravovat a aktualizovat v případech, kde se mu původní homérské verze jeví jako dnešnímu světu příliš vzdálené. Takto např. obraz „růžovoprsté Zory“ (ῥοδοδάκτυλος Ἠώς) tlumočí Šrámek méně personifikovaným, ale poeticky velmi působivým obrazem rdícího se jitra: „Sotva se východ rděl jitrem“ (I,477), „Ale až východ se zardí poprvé jitrem“ (IX,707) atd. Je pravda, že dnešní čtenář není zvyklý si jitro představovat jako ženskou postavu s končetinami, a Šrámkovo méně konkrétní přetlumočení tak na něj bude účinkovat lépe.

Jindy je obrazná substituce ještě mnohem radikálnější. Zatímco u Homéra například leží brány Tartaru „tak hluboko pod Hádem, jako je nebe vzdáleno od země“ (τόσσον ἔνερθ’ Ἀΐδεω ὅσον οὐρανός ἐστ’ ἀπὸ γαίης – VIII,16), v Šrámkově podání se nacházejí „v takové hloubi, / jako bezedný vesmír se nad zemí klene“. Výměna nebeské klenby, jež světu dává jeho pevnou horní hranici, za „bezedný vesmír“ znamená věcně vzato naprosté rozbití homérského kosmu; pro běžného moderního čtenáře je nicméně takovýto obraz nejspíše opravdu srozumitelnější a mnohem lépe mu evokuje bezednost Tartaru. V podobném duchu již Šrámkův Zeus nepřebývá „v aitheru“ (αἰθέρι ναίων – IV,166), nýbrž „v nadhvězdné výši“. Čtenář tím vším samozřejmě ztrácí možnost homérskému světu porozumět v jeho vlastních konturách, odměnou mu je však bezprostřednější požitek z četby. Kdo dává přednost historicky korektnějšímu, leč čtenářsky náročnějšímu zprostředkování starého světa, má vždy možnost sáhnout po Vaňorném.

Velký rozruch svého času vzbudil Šrámkův „volný verš“ – spíše bychom ovšem měli hovořit o „volném hexametru“, neboť základní hexametrická forma je držena zhruba ve čtvrtině veršů (byť v méně přísné podobě, než jakou razil Vaňorný), zatímco zbylé verše jsou zpravidla jakýmisi volnými asociacemi na hexametr: v typickém případě jsou daktylotrochejské, nesnaží se však držet standardního počtu šesti stop. Pro české filology, kteří svého času sváděli o české metrum plamenný národovecký boj, byl ve své době Šrámkův způsob veršování šokující – Rudolf Mertlík jej v poznámce ke svému překladu Íliady ještě v roce 1980 označuje za „velký omyl“ (s. 514), jakkoli Šrámka výslovně nejmenuje. Ve skutečnosti není důvod rozvolnění metra odmítat. Představa, že moderní verš musí přesně imitovat antická metra, je nesamozřejmá a je příznačné, že ve většině světových jazyků se neprosadila. Přiznávám, že český klasický hexametr mám rád, sám jej v překladech používám a upřímně lituji anglické a jiné čtenáře, kteří jsou svými národními překladateli standardně nuceni číst Homéra v próze. Zároveň ovšem plně chápu všechna úskalí formálně-imitátorského přístupu. V českém prostředí jsou nejpatrnější na překladech antických dramat: přísně jambické překlady klasických filologů jsou zpravidla tak toporné, že jsou pro hraní nepoužitelné. Snad právě Šrámkova dlouholetá zkušenost s divadlem jej vedla k tomu, že se hexametr pokusil rozvolnit a hledat způsoby, jak antická veršová schémata přetlumočit modernímu čtenáři, pro nějž již přísná metrická forma dávno není samozřejmostí.

Jak jeho experiment po sedmdesáti letech obstojí? Kdo zná legendární rozhlasovou dramatizaci Šrámkova překladu Odysseie v režii Jiřího Hořčičky z roku 1981, musí uznat, že velmi dobře (právě schopnost veršů obstát v dramatizovaném přednesu je jistě tou nejlepší známkou jejich životaschopnosti – ostravské zpracování Vaňorného Íliady z roku 2009 v režii Tomáše Jirmana vychází z tohoto srovnání o poznání hůře). Jelikož daktylotrochejsou formu zachovává nakonec s mírnými odchylkami většina veršů, při souvislé četbě si text podržuje epickou vznešenost; protože se však nedrží striktního šestistopého formátu a osciluje mezi jednou až osmi stopami, nebrání dramatizaci a dobře se snáší s mluveným slovem. Ani skalní příznivec klasického hexametru nemůže popřít, že Šrámkovy četné heptametry znějí stejně tak dobře: „Uteč, Diova dcero, z bitevní vřavy a třeskotu zbraní!“ (V,348); „oštěp ji škrábl pod vzdušným rouchem, jež tkaly Charitky samy“ (V,338). Dokonce i osmistopý daktylotrochej účinkuje dobře, a jeho nečekaná délka sehrává i svou pozitivní roli, neboť vnáší do textu jisté napětí. Zde například zdařile evokuje nekonečné kolotání říčního toku:

„Jako muž, který již prošel den cesty,
stane na břehu a zmateně zírá do proudu, jehož vlny se řítí
blíž a blíž k moři“ (V,597–598).

Zde pro změnu trefně evokuje prorážení nepřátelských řad:

„Vstoupila do ohnivého vozu a po dřevci sáhla,
mohutném, těžkém a pevném, kterým proráží řady nepřátel svých“ (V,745–746).

Hojné užití krátkých veršů různé délky lze naopak chápat jako originální pokus o přetlumočení cézur: většina kratších veršů vlastně představuje pokračování verše předchozího, které by standardně bylo za cézurou. Tento postup umožňuje Šrámkovi flexibilně verše zkracovat či prodlužovat a nenutí jej vázat se na omezený počet slabik. Zvláště pozoruhodné jsou jeho jednostopé verše. Na první pohled mohou působit nepatřičně, vlastně se však nejedná než o originální přetlumočení Homérových oblíbených jednostopých přesahů. Na některých místech kopírují věrně přesahy homérské. Takto např. verše z V,892–893 μητρός τοι μένος ἐστὶν ἀάσχετον οὐκ ἐπιεικτὸν / ῞Ηρης· τὴν μὲν ἐγὼ σπουδῇ δάμνημ’ ἐπέεσσι (u Vaňorného „ Matčinu povahu máš, tak nezkrotnou, nepoddajnou, | Héřinu, kteroužto já jen stěží ukrotím slovy“ překládá Šrámek:

„Neklidnou povahu, kterou si škodíš, máš po své matce,
Héře;
tu přece nezkrotím ani já rozumnou řečí.“

Ve většině případů se nicméně Šrámek originální přesahy nesnaží kopírovat a zavádí raději vlastní na místech, kde u Homéra nejsou. Přesahy jsou pro něj formou důrazného vypíchnutí, přičemž v souladu se svým překladatelským přístupem pokládá za samozřejmé, že modernímu čtenáři je třeba pro dosažení správného uměleckého účinku vypichovat text na jiných místech, než jaká působila na posluchače antického. Ve výsledku Šrámek používá tradiční homérský postup, který ovšem progresivně dovádí o krok dál (z přesahu se stává samostatný verš) a chápe ho jako pružný básnický nástroj spíše než jako svírající jařmo, s jehož tíhou by překladatel musel svádět zápas.

Navzdory tomu musím nicméně zároveň přiznat, že přes dlouhé úseky metricky ladných pasáží v textu soustavně narážím i na prvky, jež na mne působí poněkud disharmonicky. Zatímco například první heptametr následujícího dvojverší zní dobře, druhý verš z jakéhokoli sebevolnějšího metra naprosto vypadává a v mých očích rytmus textu beznadějně rozbíjí a stává se obyčejnou prózou:

„Postav posádku městskou na hradby, kde stojí fíkovník starý;
město je tam nejdostupnější a jeho zdi jsou nedostatečně kryty.“ (166)

Jindy je vybočení z metra jen menší, ale pro mne přesto velmi citelné: „Zda pro sliby nesplněné či oběti, které jsme zanedbali“ (I,65); „Atreův synu, jsi slavný, ale jsi neukojitelný“ (I,122); „vybrané oběti z prvorozených jehňat“ (IV,120). Zda Šrámek v těchto případech sledoval nějaký umělecký záměr, si netroufám hádat; pokud ano, pak s mým literárním vnímáním se zcela minul.

Přes to přese všechno pokládám Šrámkovu práci s metrem za přínosnou a překladatelsky účinnou. Její síla vyvstává v mých očích ve srovnání s hexametrem Mertlíkovým. I ten měl být pokusem o modernizaci hexametru Vaňorného, arci pojatou podstatně střízlivěji: Mertlík striktní hexametr podržuje a pouze zmírňuje jeho pravidla ve prospěch přirozenější dikce. Na první pohled mohou Mertlíkovy hexametry působit čtenářsky přívětivěji, po chvíli četby však začnou být nesnesitelně fádní a monotónní. Vaňorný se nebezpečí fádnosti zdařile vyhnul právě svými přísnými pravidly, striktním dodržováním formulaického stylu a snahou o vystižení i tak jemných nuancí, jaké představují např. jednostopé veršové přesahy, u Mertlíka již velmi řídké. Mertlík navíc v zájmu přirozené dikce často rezignuje na shodu větného a veršového členění a vytváří neobratné přesahy typu „přiskočil s ostrým kopím a zranil ji navrchu útlé / ruky“ (V,336), jež sice drží správnou hexametrickou formu, činí tak ovšem jen za cenu násilného přeryvu mezi adjektivem na konci verše a k němu náležejícím substantivem na začátku dalšího řádku (správný přesah má Vaňorný: „přiskočil s ostrým kopím a v povrch ruky ji ranil, / útlé“). Šrámkova tendence v podobných případech vytvořit verš o sedmi stopách se ve srovnání s podobným mechanickými přístupem jeví jako mnohem adekvátnější. O to větší je škoda, že klasičtí filologové ve své době Šrámkovy experimenty odmítli, místo aby se snažili je vstřícně vyhodnotit a navázat ty vydařenější z nich.

Menší kritickou poznámku na závěr si nemohu odpustit k ediční stránce knihy. Jakkoli editorka Pavlína Šípová odvedla záslužnou práci, v jednom bodě dle mého názoru zásadně selhala, totiž v přepise jmen. Jak editorka vysvětluje, „pro přepis antických jmen byla zvolena příručka Jiřiny Hůrkové s výstižným názvem Antická jména. Jak je číst a skloňovat (Praha 2005) – která jako jediná rozlišuje stylistickou rovinu a vede případného interpreta ke správné výslovnosti“ (s. 582). V praxi tento úžasný postup spočívá prostě v tom, že většina jmen je uváděna úplně bez délek, několik málo jich však překvapivě délky má. Podle jakého klíče se rozhodovalo o tom, že Athéna a Héra mají právo na dlouhé „é“, zatímco „Hebe“ (!) a „Semele“ nikoli, je mi naprostou záhadou. Stejně tak netuším, proč se svou v češtině dobře zavedenou délkou neuspěl „Apollon“, když jeho druh Dionýsos si uhájil dokonce i své netriviální dlouhé ýpsílon.

Jsem dalek toho, abych za všech okolností požadoval plný přepis délek. Chápu, že v neodborných kontextech (např. v novinách) je dnes patrně lepší délky nepsat, neboť se tím alespoň zaručí, že v nich nebudou chyby, které běžný redaktor nemá šanci odhalit. Překlad Homéra však nejenže není neodborným kontextem (neboť editorka je klasická filoložka), ale především klade vysoké nároky na zvukomalebnost. Tu bohužel editorka odstraněním délek spolehlivě rozbila. Nemohu si pomoci, ale dlouhé tvary Diomédés, Afrodíté či Poseidáón mi zkrátka znějí libě a poeticky, zatímco jejich krátké varianty Diomedes, Afrodite a Poseidaon jsou vybledlé a bez šťávy. Pochopil bych, kdyby byly délky nějak mírně redukovány s ohledem na českou fonetiku: „Poseidáón“ se jistě českému mluvčímu nevyslovuje právě nejpřirozeněji. Prosté zrušení délek však pokládám za naprosto barbarské a editorčino přesvědčení, že právě díky němu správně „rozlišuje stylistickou rovinu a vede případného interpreta ke správné výslovnosti“, ve mně vyvolává vážné pochybnosti o její soudnosti. Takovéto zmrzačení si Šrámkův krásný překlad věru nezasloužil.

1. Petr Peňáz: Překlad? καὶ λίην! K Šrámkově překladu Homéra, in: Mezinárodní vědecká konference na paměť 50. výročí úmrtí českého klasického filologa a překladatele Otmara Vaňorného, Vysoké Mýto 1997, s. 161–177. ^zpět